 Hrátky s čertem je pohádková divadelní hra, kterou napsal
český spisovatel Jan Drda za nacistické okupace v roce 1942. Roku 1956 byla tato pohádka zfilmována režisérem Josefem
Machem za použití kreslených filmových dekorací Josefa Lady. Ve filmu se
objevila celá řada vynikajících herců. Je poměrně logické, že jsme si tento kousek vybrali jako svoji divadelní prvotinu. Humorný pohádkový příběh, výborný film jako průvodce pro začínající ochotníky - co více si přát! Nutno podotknout, že od začátku bylo našim cílem představení jako celek. Tedy nejen vlastní hraní, ale i kostýmy, rekvizity, scéna, osvětlení a ozvučení. Bylo nám jasné, že pekelné Záhořovo lože nejde zrealizovat za svitu zářivkového osvětlení, že Sarka Farka prostě musí mít věrné bambitky a Dišperanda musí vypadat jako princezna. Kapitolou samou osobě byla scéna. Zvolili jsme ji - stejně jako ve filmu - kompletně kreslenou. Díky šikovnosti našeho výtvarníka a herce Martina a kolektivu anonymních vybarvovačů jsme dosáhli hodně povedeného stavu.  Naši furianti (Ladislav Stroupežnický) Naši furianti je realistické drama Ladislava Stroupežnického s podtitulem „obraz života v české vesnici o čtyřech dějstvích“. Premiéra hry se uskutečnila v roce 1887 v Národním divadle. Publikum hru přivítalo s rozpaky, diváci nebyli zvyklí na „syrové“ vyobrazení venkova, očekávali spíše zidealizovanou podobu (například hry J. K. Tyla). Furianti v našem podání až tak moc syroví nebyli. Snažili jsme se zvýraznit humornou linku děje ale vyzkoušeli jsme si i známé dramatické scény. K základnímu hereckému kádru z naší divadelní prvotiny jsme tentokráte přizvali celou řadu dalších postav, našili jsme řadu dobových kostýmů a vytvořili jsme i živou kapelu. Sice pouze dvoužennou. ale zato mimořádně oživující představení. No a především - s Našimi furianty jsme vyrazili na další jeviště v blízkém i vzdálenějším okolí.  Jedenácté přikázání (František Šamberk) První zápletka hry „Jedenácté přikázání“ začíná
v okamžiku, kdy do usedlosti Jiřího Voborského míří jeho tři přátelé ze
spolku zapřísáhlých starých mládenců na několikadenní návštěvu. Jedná se o majora
ve výslužbě Jíčínského, úředníka
Emanuela Střelu a profesora Beránka. Voborský, který se však již dříve bez
vědomí svých přátel oženil, musí nyní řešit zapeklitý problém s utajením
svého skutku. I přes silné výčitky je jeho žena svolná na několik dní
odcestovat a umožnit tak Voborskému a jeho přátelům slavit orgie
staromládenského přátelství. Tento plán
je však zhacen v okamžiku, kdy současně s přáteli Voborského
přijíždějí na návštěvu i rodiče a sestra Voborského manželky. V tento
okamžik napadá Voborského spásná myšlenka – představí svým přátelům svoji zákonitou
manželku jako svou dceru. Tím je odstartována série komediálních scén plných
nedorozumění, náhlých zvratů a nečekaných zjištění. Když se do všeho tohoto
zmatku ještě s pravidelnou vlezlostí míchá soused Pecka – velitel místních
hasičů a ostrostřelců, je ve finále hry nad slunce jasné, že porušení
jedenáctého přikázání, které praví, „nikdy nezapřeš ženu svou“ má hlubokou
pravdu.
To je ve stručnosti děj celé taškařice, ve které jsme se vrátili opět do čistě veseloherního žánru. Ve scénáři jsme ponechali většinu Šamberkových výrazových staroútvarů a bavili jsme se jimi stejně jako publikum na domovské scéně a v řadě dalších divadelních sálů.
 Hra začíná v okamžiku, kdy se po probdělé noci strávené částečně na plesu v opeře a částečně na lavičce vrací doktor Ménier domů. To ještě netuší, že žena Yvonna jeho noční absenci objevila a že se zanedlouho potká rovněž se svou milovanou tchýní. Aby příjemným setkáním nebylo dost, přichází na návštěvu rovněž domácí Dubois a v neposlední řadě i nastávající doktorova milenka Zuzana Albínová následovaná manželem Anatolem. Když se i přes všechna tato varování doktor Ménier rozhodne pokračovat ve svém milostném dobrodružství se Zuzanou v pronajatém krejčovském salonu, je jisté, že se katastrofě nedá zabránit. Pouze snad za pomoci geniálního proudu lží přetvářek a slovní ekvilibristiky. Postupem děje do propasti lží a přetvářek padají i ostatní postavy příběhu, jejichž osudy se silně proplétají a téma manželských záletů je všem společné. Tato třeskutá komedie nám vysloveně sedla. Nejen, že jsme ji odehráli v pro nás dříve nevídaném počtu repríz a štací, ale výborně jsme se bavili jak při jejim zkoušení, tak při všech představeních. Navíc se na našem divadelním projevu v této komedii zúročily již určité divadelní zkušenosti, takže jsme mohli na všech představeních vidět smíchem bouřící hlediště.
 Jiráskova Lucerna vnucuje představu, že jde o divadelní pohádku. Pochopitelně, že to pohádka je, a to kouzelná – s kouzly a čarami okouzlujícími diváka. Ale má v sobě i cosi jiného, a proto se stala symbolem českosti, stejně jako Smetanova Prodaná nevěsta. Od svého vzniku se stala nedílnou součástí repertoáru profesionálních a ochotnických divadel, která ji uvádějí na scénu v době významných výročí českého národa Pro nás představovalo nastudování tohoto díla zatím největší projekt - a to ve všech ohledech. Co do počtu učinkujících, co do velikosti scény, rozsahu hudebních a světelných efektů, co do počtu představení, co do počtu diváků, co do experimentů se scénou (3 x představení pod otevřeným nebem) a co do vynaložené energie zatím Lucerna nebyla žádným našim představením překonána.
 Kaviár nebo čočka (Giuliuse Searnici, Renza Tarabusi) Příběh nás zavádí do Neapole 60. let minulého století, do rodiny Leonidy Papagatta. Tento pán, coby profesionální host a příležitostný podvodníček, žije v chudých poměrech se svojí družkou Valerií, dcerou Fiorellou, synem Robertem a sestrou Matyldou. Po předchozím mega projektu jsme poněkud zredukovali počet učinkujících a o to víc jsme se zaměřili na výrazové prostředky divoké italské komedie. Pohráli jsme si s každým detailem včetně výtisku dobových italských bankovek. Zdánlivě mrtvý sluha Alexis byl jako živý a falešný profesor medicíny byl neskutečně falešný. Na premiéru se do našeho domovského sálu sešlo tolik lidí, že mladší publikum muselo sedět na žíněnkách před jevištěm a několik lidí se už do sálu prostě nevešlo.
 Medvěd & Námluvy (Anton Pavlovič Čechov) Dvě úsměvné jednoaktovky Antona Pavloviče Čechova „Medvěd“ a „Námluvy“, nás zavádějí na ruský venkov na konci 19. století. Představují nám obyčejné postavy se svými příběhy naplněnými nezkrotnými emocemi, prudkými zvraty i krásou obyčejného lidského života. K nastudování těchto dvou kousků jsme přistupovali s velkou pokorou a obavami, protože obě dílka jsou nejenže na zahrání poměrně náročná, ale byla v 60. létech zaznamenána jako televizní inscenace s hvězdným obsazením. Při zkouškách nás však hravý humor Čechova uchvátil natolik, že jsme si obě jednoaktovky značně oblíbili. Nutno podotknout, že obliba přichází i ze strany publika, takže jsme s tímto představením sjezdili mnoho štací.
 Tato černá komedie představuje více jak 100 minut humoru, zvukových, světelných a kouřových efektů. Původní předlohy - povídky Oscara Wilda - se drží pouze rámcově, protože pro naše nastudování jsme využili originální scénář Jana Skopečka. Skopečkův text dokonale pracuje se suchým anglickým humorem a smyslem pro nadsázku. Je pravda, že při zkoušení a přípravě této hry jsme se značně zapotili, protože sehrát ty nejsušší anglické dialogy dá poměrně dost práce. Jenže kromě broušení dialogů bylo potřeba sestrojit náročnou (cestovní) scénu, ušít kostýmy, sehnat rekvizity, vymyslet a vyrobit zvukové, světelné, kouřové a jiné efekty. Pravdou ale je, že diváci naši snahu oceňují a prakticky na všech štacích jsme hráli před plným hledištěm.  Nastudováním tohoto kousku jsme zavítali trošku do jiného oboru, než je komedie. Vynikající scénář světově proslulé autorky nám dal dostatek prostoru pro hlubší prokreslení charakterů směsice postav uzavřených sněhovou vánicí v penziónu U klášterní studny. V prvním dějství jsme ještě, ve shodě s autorkou, mohli našim divákům naservírovat řadu humorných okamžiků. ale tato idylka končí po první vraždě. Druhé dějství pak již nabízí poměrně slušné drama s řadou citově vypjatých scén. Není třeba zdůrazňovat, že to pro nás byla další divadelní výzva a na rozdíl od předchozích kousků nás doslova těšilo mrazivé ticho v sále při klíčových scénách. |